Milostný příběh Pabla Nerudy a Matilde Urrutiové
Láska je hluboký, éterický a iracionální pocit, který nemá žádná pravidla, nebo spíše se řídí svými vlastními pravidly, která je často obtížné pochopit a aplikovat. Není neobvyklé, že se dva lidé setkají poprvé a pouhým pohledem se zdají být dušemi předurčenými žít spolu navždy.
Ať už jde o věc prosté chemie nebo osudu, jsme si jisti, že osoba před námi je ta, která nás bude navždy provázet v našich životech.Pablo Neruda si to musel myslet, když se poprvé setkal s pohledem Matilde Urrutiové. Láska, která náhle rozkvetla, ale která dokázala čekat, růst a pomalu sílit, stávat se něčím hlubokým, jak dokazuje báseň „Pokud na mě zapomeneš“, jedna z nejkrásnějších a nejupřímnějších, kterou vytvořila Nobelova cena za literaturu.
První setkání s Matilde
Pablovi Nerudovi bylo 42 let, když se v lesoparku Santiago de Chile poprvé setkal s o 8 let mladší Matilde Urrutriovou. Psal se rok 1946, Pablo byl v té době spojen s Delia del Carril a O dvacet let starší argentinský malíř, se kterým žije po skončení lásky ke své první manželce Maryce Antonietě Hagenaar Vogelzang.
Matilde je emancipovaná žena, je to chilská zpěvačka a spisovatelka, ale především nezávislý duch. Po prvních pohledech, které zasely semínko trvalé lásky, se tito dva znovu neviděli až do roku 1949! Částečně náhodou nebo částečně rukou osudu se pak Pablo a Matilde setkali v Mexico City, kde Neruda sloužil v exilu, protože byl bojovníkem Komunistické strany Chile.Od té chvíle láska, která rozkvetla v lesoparku Santiaga, ale zůstala dřímající, se vynoří se vší svou rušivou silou, stanou se nerozlučnými a budou až do básníkovy smrti v roce 1973.
Hloubka Nerudových citů
Aktivní ve společenském a politickém životě, Nerudovy básně jsou připomínány především pro jeho láskou nabité verše věnované ženám v jeho životě. Matilda byla jednou z jeho múz, věnuje se jí sbírka „I versi del Capitano“, vydaná v roce 1952, ale především báseň „Pokud na mě zapomeneš“ napsaná během jeho exilu na Capri. Tyto verše, zveřejněné anonymně, aby neublížily Delii del Carril, se kterou láska skončila, podtrhují, jak silné city básníka k ženě chová a není náhoda, že byly dány na papír právě na ostrově Kampánie. Opravdu, právě na Capri zažil Neruda nejintenzivnější okamžiky svého vztahu s Matilde Urrutiovou.
V této básni se věnuje důležitému tématu, a to strachu z opuštění, vědomí, že jeho a ženská jsou dvě duše předurčené být spolu a že jejich láska nikdy nevyprší. Ve skutečnosti se Neruda bojí ztráty své milované, ale navzdory tomuto strachu by také respektoval volbu zůstat. Všechna tato témata zpracovává chilský básník s velkou jemností a pomocí svých nezaměnitelných metafor, které ještě více zdůrazňují, jak moc jeho duše hoří láskou k ženě, kterou Neruda láskyplně nazýval Chascona pro její často neupravené zrzavé vlasy. Je nemožné nenechat se unést dojímavými verši „Se tu mi dimentichi“:
Chci, abyste něco věděli. Víš, jak to je: podívám-li se na křišťálový měsíc, na červenou větev pomalého podzimu v mém okně, dotknu-li se nehmatatelného popela u ohně nebo zvrásněného těla dřeva, vše mě vede k tobě, jako by co existuje, vůně, světlo, kovy, byly to malé lodě jedoucí k vašim ostrovům, které na mě čekají.
No, pokud mě kousek po kousku přestaneš milovat, přestanu milovat pomalu tebe. Pokud na mě najednou zapomeneš, nehledej mě, protože já už jsem na tebe zapomněl.
Pokud považuješ vítr vlajek, který prochází mým životem, za dlouhý a šílený a rozhodneš se mě nechat na břehu srdce, ve kterém jsem zakořeněn, mysli na to, že v ten den, v tu hodinu, zvednu ruce a mé kořeny vyjdou hledat jinou zemi. Ale když každý den, každou hodinu cítíš, že jsi mi předurčen s nesmiřitelnou sladkostí. Pokud se každý den vznese k tvým rtům květina, aby mě hledal, ach, má lásko, ach můj, ve mně se opakuje všechen ten oheň, ve mně nic nezhasne, je zapomenuto, moje láska je živena tvou láskou, milovaná, a jako dokud budeš žít, bude ve tvém náručí, aniž by opustila moji.