Nikdy není snadné najít své místo na světě a ten pocit sounáležitosti, který nás nutí pochopit, že je čas zakořenit .
Někdy se stane, že bude hledat toto „místo“ nepřetržitě, dokonce i na celý život, s pocitem, že ho nikdy nenajde. Pravda je, že toto místo existuje, ale nemá žádné zeměpisné souřadnice: nachází se v nás a nikde jinde.
Jsou lidé, kteří se mohou cítit doma kdekoli as kýmkoli, kteří cítí, že patří k něčemu, co naplnilo jejich životy vyrovnaností a radostí. Pak jsou tu další, kteří se tiše a někdy bolestivě pohybují po celém světě, hledají-li sami sebe s výsledky, které nejsou vždy uspokojivé. Pravda je, že se otočíme a hledáme něco, co nenajdeme v žádném rohu planety, kromě našeho srdce. Často je to bolest tohoto vyčerpávajícího výzkumu, která nám brání uznat, že jsme náš domov.
Problém pramení ze skutečnosti, že jsme byli zvyklí žít v iluzi, že existuje místo, kde se můžeme cítit chráněni a milováni, prostor, ve kterém můžeme opustit a udržet srdce: tam věříme, že najdeme vše, co potřebujeme.
Hledáme způsob, jak se vždy cítit chráněni, vítáni v teplém objetí, když se zdá, že se věci nepovedou správně, když se na nás život neusměje a cítíme se ztraceni. Ale pokud budeme i nadále hledat toto místo na světě, aniž bychom se dívali dovnitř, existuje riziko, že ho nikdy nenajdeme.
Naše zaslíbená země existuje, musíme ji najít uvnitř srdce, v duši. Můžeme se stěhovat do domu, pracovat, přesunout se na druhou stranu planety a pak se vrátit zpět na místo, kde jsme vyrostli, setkat se s novými lidmi a rozloučit se s ostatními, ale pokud se nebudeme učit cítit dobře sami, bude to všechno zbytečné.
Musíme svítit, pro náš „vnitřní domov“, pro život, který patří nám, sobě samým a po dobu, kterou jsme nechali, ať jsme kdekoli. Ve světě je místo pro každého a leží přesně v nás.