Jako lidské bytosti jsme vystaveni neustálým emocím a to je to, co v každém dni a v každé sekundě našeho života určuje, zda budeme šťastní nebo ne.
Ale co jsou emoce? Emoce jsou reakce, které se vyskytují před každou situací, v níž žijeme, a které závisí výhradně na našem úsudku.
V době, ve které žijeme, jsme neustále podmíněni myšlenkou a úsudkem druhých. Žijeme ve společnosti, kde, bohužel, vzhled a ne podstata je vždy důležitější. Je zde tato tendence chtít se objevit za každou cenu, což nás vede k tomu, abychom byli herci nad jevištěm, kde je místo toho realita zcela jiná.
To vše nás vede k předpokladu, že nejednoznačný postoj je diktován částečně touhou být blízko k ostatním, ale zároveň touhou žít izolovaně .
Protože jsme děti, žijeme vztahy a náklonnosti, lásky a přátelství, které nás, rostoucí a sbírající zklamání a utrpení, vedou k cynickým myšlenkám ak uzavírání sebe v sobě. Když se člověk stane dospělým a dosáhne věku 30 a 40 let, hledá se emoční nezávislost nebo schopnost emocionálně nezáviset na ostatních . Způsob, jak zabránit tomu, aby duše byla otřesena negativními událostmi a emocemi, jakýsi druh brnění, který se ochrání před dalším utrpením, které nás v minulosti hluboce poznamenalo.
Emoční nezávislost není ničím jiným než reakcí na všechny bolesti lásky, z nichž nejbolestivější jsou zrada a nevyžádaná láska. Zrada je zemětřesení pro naši duši, protože vždy pochází od lidí, kteří se více starali, a díky nim jsme ztraceni, kromě důvěry v ostatní, jakýkoli referenční bod.
Být bez emocionálních vazeb nás učí užívat si naši společnost a zabránit tomu, aby naše štěstí bylo závislé na jiné osobě. My sami vytváříme emoce, které žijeme, a jedinou láskou, která může být uvalena, je láska vlastního já.
Klíčem ke štěstí je být pánem sebe a našich životů. Musíme se naučit potlačovat naše nejistoty a naše obavy a bránit jim v tom, aby nás dělali otroky. Teprve pak můžeme být opravdu svobodní a šťastní.