Výběr jména dítěte není vždy snadný a okamžitý, je to jedna z prvních povinností, kterou musí každý z rodičů převzít a někdy může způsobit nerozhodnost. Ve jménu je osud, identita člověka, charakter a způsob vztahu k ostatním a ke světu.
V Indii, když se narodí dítě, matky skládají píseň a nazývají ji, zpívají ji pokaždé.
Stává se to v odlehlé vesnici na severovýchodě země, známé jako Kongthong, kde se děti nezavolávají svým skutečným jménem, ale s jinou melodií pro každou z nich.
Říká se tomu jingrwai lawbei a je skutečnou tradicí. Ve skutečnosti byla „dětská píseň“ vydávána po celá staletí.
Těhotenství je vždy radost a v Kongthong, když žena zjistí, že čeká na dítě, skládá píseň pro tento nový život, který se formuje. Složené skladby jsou vždy jedinečné a odlišné (včetně těch, které jsou zpívány, když někdo chybí), i když některé se mohou zdát podobné, že nikdy nejsou, a přitom se jim vždy podaří odlišit jednu melodii od druhé.
Tato prastará tradice má svůj původ v folklóru. Mezi indiánskými kmeny skutečně existuje přesvědčení, že člověk onemocní, když jeho jméno slyší neviditelní duchové lesů. Takže místo toho, abychom se navzájem volali jménem, je každý vesničan identifikován zvukem inspirovaným přírodou. Každý jingrwai lawbei je ve skutečnosti inspirován například písní ptáka a je hvízdán.
Mnoho lidí se však obává, že tato krásná tradice může být časem ztracena, protože při používání mobilních telefonů používá méně a méně lidí speciální melodie k vzájemnému volání pomocí „formálních“ jmen .
Obecně se jejich skutečné jméno nikdy nepoužívá, s výjimkou konkrétního času nebo kdy se někdo dostane do potíží. Trochu jako my západní matky, které každodenní přezdívky používají k tomu, abychom dětem říkaly, ale když je musíme nadávat, používáme křesťanské jméno.
Bylo by opravdovou škoda, pokud by se „dětská píseň“ již neměla dále rozvíjet, krásné tradice by se měly vždy zachovat.