Více než dvacet let uplynulo od jedné z nejodpornějších a bohužel nejznámějších vražd kojenců, která zasáhla malou vesnici ve Val D'Aosta, kterou většina do té doby neznala. Bylo 30. ledna 2002, když žena v 8:28 zavolala na linku 118 s prosbou o pomoc pro svého tříletého syna Samuele, který „zvrací krev“. Ta žena se jmenuje Annamaria Franzoni a její syn bude prohlášen za mrtvého v 9:55 téhož dne. Pitva stanovila jako příčinu smrti nejméně sedmnáct ran tupým nástrojem, na hlavě dítěte byly nalezeny stopy mědi, což napovídalo naběračce, ale vražedná zbraň se nikdy nenajde.
Pojďme si společně projít fakta. To ráno Franzoni doprovází svého druhého syna Davida na autobusovou zastávku, je 8:15, vrací se domů v 8:24, kde nechala malého Samuele, našla ho od krve, volá 118 a zároveň rodina doktor Satragni, který přijde jako první a tvrdí, že se dítě mohlo stát obětí aneuryzmatu, ho zabalí, umyje a odnese na dvůr, kde improvizuje nouzová nosítka, ale tím navždy ohrozí místo činu.
O čtyřicet dní později bude paní Annamaria zapsána do rejstříku podezřelých z vraždy svého syna a 14. března zatčena za dobrovolnou vraždu zhoršenou rodinnými vazbami, poté bude 30. března propuštěna z vězení soud pro nedostatek důkazů. Co se bude dít dál, se stává veřejně známou, protože po vzájemné dohodě s manželem a jeho původní rodinou se změní právník, který zvolí médium Taormina, která proces převede do televizního případu.
Dům Lorenzi v Montroz, vesničce Cogne (foto ANSA)
Mezi exkluzivními rozhovory, zvraty a obraty, jako je slavný otisk prstu připisovaný údajnému vrahovi, který se později ukáže, že patří jednomu z techniků obrany, slzy a sotva naznačené úsměvy, těhotenství oznamovaná přímo, jakoby nic se stalo úspěšné, toto masivní mediální odhalení ženy se změní v bumerang, který se brzy stane zbraní v rukou obžaloby. Stejně jako otázka na konci prvního rozhovoru na Italia 1, kdy se po vzlykání u každé věty při vzpomínce na svého mrtvého syna, s vypnutým světlem kamery, obrátila k novináři s již suchou tváří a zeptala se: «Plakal jsem příliš? ».
Nelze zapomenout, protože po několika sekundách se výraz jejích očí a tváře úplně změnil, jako by to byli dva různí lidé.Soudní epilog se bude konat 21. května 2008, kdy kasační soud potvrdí odvolací rozsudek a odsoudí Franzoniovou na šestnáct let za vraždu jejího syna. Ve skutečnosti si ve vězení odsedí šest, přičemž během nich bude využívat zvláštní povolení být s rodinou a pracovat venku. Od září 2018 je Annamaria Franzoni svobodnou ženou, 16 let vězení bylo sníženo na méně než 11 díky milosti a dnům předčasného propuštění.
Ale po letech se o tomto případu stále mluví, protože kromě důkazů bylo ženino pyžamo od krve, jako stejné dřeváky, jaké má na sobě, nepřítomnost cizince v domě, skutečnost zjištěná nedostatkem otisků stop, proud rozdělený mezi nevinné a viníky, tak zůstal. Protože každý prvek vnesený obžalobou byl obhajobou vyvrácen, pokud první tvrdil, že pyžamo měl na sobě vrah, a tedy matka, druhý argumentoval tím, že místo toho bylo na peřině postele, kde bylo dítě zasaženo. a proto pokryta krví, stejně jako postavením vraha, klečícího na kraji postele pro obžalobu, stojící podle obhajoby, aby potvrdil chybějící stopy krve na části peřiny.Závěry, ke kterým dospívají, jsou podle obžaloby opačné: „Annamaria Franzoniová zabila svého syna, než odešla z domu. Měla na sobě pyžamové kalhoty a hrála, když klečela na posteli. Tato poloha zabránila tomu, aby se část peřiny potřísnila Samuelovou krví. Na obranu: Annamaria Franzoni nezabila svého syna, kterého smrtelně postřelila osoba, která se vloupala do domu rodiny Lorenzi, zatímco jeho matka odešla z domu, aby doprovodila svého druhého syna na zastávku školního autobusu.
Zůstávají však některé otázky, které nebudou nikdy zodpovězeny, protože jediným jistým faktem této situace je, že navzdory rozsudku o vině, létům stráveným ve vězení zná pravdu pouze vrah a malý Samuele, který by dnes je jim 22 a místo toho jim budou vždy tři. Vždycky mě zajímalo, jak matka zabije své vlastní dítě, svlékne si pyžamo, oblékne se, aby doprovodila toho druhého na autobusovou zastávku, aniž by se vůbec vzdala, jde domů a zinscenuje pantomimu, kterou všichni známe? Jak je možné, že si David, druhý syn, který v tuto chvíli musel být v době činu v domě, ničeho nevšiml? Copak jsi neslyšela srdceryvný křik svého bratra, který se také snažil bránit? Nezapomeňme sedmiletý chlapec, který proto slyší a rozumí tomu, co se kolem něj děje.Proč, když jste se mohl podrobit psychiatrickému posudku, řekněme příznivému, jak jej podporuje i právnička Taormina, jste raději přijal soud, riskoval vězení, ale vždy se prohlásil za nevinného? Jak je možné, že žena, zatímco její umírající syn ještě dýchá, požádá svého manžela, aby jí „pomohl mít další dítě“, které spatří světlo světa přesně rok po zabití Samuele?
Manželé Lorenzi (foto ANSA)
A pak ta pronikavá pochybnost, kterou v sobě nosím už dvacet let, stejně jako muž, otec malého Samuele, který než byl manželem ženy obviněné z vraždy vlastní krve, je muž kdo mu vzal tříletého syna, kterého sedmnáctkrát střelil do hlavy, aby s ní zůstal? Jak se tento muž rozhodne mít od této ženy další dítě, aby z ní udělal znovu matku, pokud měl podezření, že je vrahem? A hned poté, co se ptám, jak to, že to neměl? Žena, která za ta léta ukázala tisíc tváří, se schovala za patriarchální rodinu, která ji chránila, „malou holčičku“ a zapomněla, kdo byl skutečně jedinou potvrzenou obětí celé této situace: dítě, kterému říkal Samuel, který byl synem pouhé tři roky svého krátkého života, synovcem a bratrem a který už nikdy nic nebude, protože byl zabit.Sedmnáct dlouhých časů.
Co když je vrah stále na útěku?